Povídání o výcviku
aneb jak to všechno začalo…
Od čtyř měsíců jsem s Chieetkou začala chodit na cvičák do Starého Lískovce. Měla jsem na něj dobré reference, tak jsem to byla omrknout a pak už nám nic nebránilo začít cvičit. Po pravdě jsem z toho byla taková trochu vyděšená, protože jsem netušila, co to vlastně všechno obnáší, ale postupně jsem to začala chápat a přicházet tomu na chuť. Sešla se nás dobrá skupinka, kdy všichni pesani byli stejně staří a pokračovali jsme společně od začátečníků až do těch pokročilejších pod vedením Mirky Marcišinové a Gabky Pavlíčkové. Mirka byla takový náš tahoun, ale Gabku nesmím zapomenout zmínit, protože i když s náma cvičívala míň, tak nás učila, jak pesana vystavovat a poctivě nás informovala o každé změně ve výcviku, o náhradních hodinách a podobně.
Koncem srpna 2005 se byla dogina seznámit i s figurantem a moc se jí to líbilo, takže jsme se tak postupně pouštěly i do obran. K tomu není co dodat, plácáme se v tom tak nějak dodnes. A je to takový všelijaký. Prostě jednou dobrý, pak horší, z toho super nebo hrůza. Ale baví nás to, tak to nevzdáváme, snažíme si to tak nějak užívat, stále se něco učíme a možná se v něčem i zdokonalujeme. Záleží ovšem na úhlu pohledu. V září 2005 jsme se zúčastnily výcvikového víkendu ve Zbraslavi, kde jsme zjistily, že se dá dělat i něco jako stopa. Vůbec mě to nebavilo, takže jsem stopování okamžitě zamítla. V prosinci toho roku jsem se nechala zlákat do závodu, který organizoval jiný cvičák. Moc nadšená jsem z toho nebyla, ale šla jsem do toho, že to alespoň zkusíme. I když jsme mohly závodit ve skupině pro začátečníky, tak jsme šly rovnou do pokročilejších. Když závod, tak ať to stojí za to. Nakonec jsme se umístily na 4. místě a já tehdy tak nějak pochopila, že to s náma asi tak špatný nebude a donutilo mě to, abych se nad sebou tak nějak zamyslela.
Zima utekla velice rychle a najednou bylo 12.5.2006 a Jarní závod v Josefově. Tam jsme se umístily v ZZO na 4. místě a další den (13.5.) jsme složily zkoušku ZZO u nás na cvičáku. Pak ani nevím jak jsem se nechala překecat k dalším zkouškám a 27.5. jsme si udělaly zkoušku ZOP a 28.5. BH. Ten víkend byl pro nás dost náročný, protože celý víkend pršelo a dogině se v tom dešti opravdu nechtělo, ale nakonec jsem byla ráda, že se to nějak všechno zvládlo. Následovalo období klidu a my se v létě vydaly na tábor na Sázavu a začaly jsme se pokoušet o stopu, protože mi bylo jasný, že bez stop se dál nedostaneme a to jsem si přiznala i já, že by to byla škoda. Začátky byly hrozný, fakt jsem k tomu měla odpor a do teď slyším Mirku, jak mi kladla na srdce, že si musím pamatovat kudy jsem šla, kde jsem dala předmět, kde je lom….. No copak to jde??? Můj odpor ke stopám se stupňoval a stupňoval, ale nevzdávala jsem to a s nechutí jsem každý den vstávala a šla to zkusit znova. Dogině to nijak nevadilo, jen jsem na ni tu moji neradost přenášela a tak, i když šla „celkem dobře“, tak já spokojená nebyla nikdy. Na podzim jsme se nechaly dobrovolně přihlásit na zkoušku ZPU-1 , která byla 8.10.2006 a o týden později na výcvikovém víkendu na Zbraslavi 15.10.2006 na zkoušku ZM, tam už jsem ale tak dobrovolně nemířila, protože jsem si nebyla jistá, jestli to není moc hrr a taky celý týden doga šlapala fakt pěkně, tak jsem se obávala, že na zkoušce předvede opak. Rok 2006 jsme teda po výcvikovém pohledu zvládly celkem úspěšně a velký dík patří Mirce Marcišinové, která trpělivě snášela stálé poznámky, že tak to prostě nejde, že to prostě nezvládneme a podobně a přes to vše nás tlačila dopředu a stála při nás. Přiznávám úplně bez ostychu, že kdyby nebylo jí, tak tam, kde jsme teď bychom nikdy nebyly. Mirko moc děkujeme!!! Rok 2007 začal Jarním závodem v Mladé Boleslavi 12.5., kam jsem Chieetku přihlásila do ZVV 1. Naznala jsem, že prostě zkusit se má vše a alespoň se ukáže, jestli na to máme nebo ne. Je pravda, že od rána toho dne se nám smůla lepila na paty, takže tomu odpovídal i náš výkon, ale ujistila jsem se, že na to prostě máme. 27.5.2007 jsme si složily zkoušku FPR1.Byla to zkouška z které jsem měla opravdu radost, protože se jednalo o stopařskou zkoušku a musím říct, že se nám prostě povedla líp než jsem doufala. Pak jsme se tak trochu poflakovaly a těšily jsme se na tábor do Josefova.
Na táboře bylo dobře, ale představy byly trochu jiné a navíc jsem musela odjet do práce a při té příležitosti jsem jela i na Zbraslav, kde se konal výcvikový tábor a byla tam většina našich kamarádů ze cvičáku včetně Mirky a tam jsme si 8.8.2007 složily zkoušku ZVV1. Po zkoušce jsem to trochu přepískla a začala jsem ráno vstávat na stopy, chodit častěji cvičit a chtěla jsem ještě něco do podzimu a do dovolené stihnout. 31.8. jsme složily zkoušku IPO-V a o týden nato jsme jely na Bendův memoriál, kde se nám myslím povedla stopa, poslušnost celkem šla, ale kazila jsem ji já, u Chieetky už se projevovala únava a obrana byla taková nijaká.
Každopádně se na nás ten den usmálo štěstí a všechnu snahu, co jsem do cvičení přes léto dala, se mi vrátilo tím, že Chieetka celý Bendův memoriál vyhrála. Pak už si užívala jen klidu od cvičení, od stop, od kousání a já všechno co jsem měla na říjen a listopad v plánu, jsem zrušila, protože ten srpen a začátek září byl dost náročný a hodně věcí se zkazilo, takže teď máme zimu na to, abychom se tak nějak daly dohromady a na jaře mohly pokračovat. Rok Chieetka ukončila tím, že získala titul