Následování pohybujícího se předmětu, jeho honění a chytání je více či méně přirozenou součástí každé psí duše. A právě těchto schopností využívá psí sport známý jako dogfrisbee.

CO JE DOGFRISBEE?

Dogfrisbee je velmi jednoduše řečeno týmová hra psovoda a psa, kdy psovod pejskovi hází disky a pejsek je na oplátku chytá a případně i přináší. Obrovskou výhodou dogfrisbee je, že se dá praktikovat téměř všude, kde najdete travnatý plácek, postačí i vaše zahrada. Pak už jen potřebujete nadšeného psího parťáka a vhodný disk. Později pak zjistíte, že jeden disk nestačí a už v tom jedete… 🙂

HISTORIE DOGFRISBEE

Vznik samotného frisbee je spojen s koláči. Ano, čtete správně. Jeho pojmenování totiž pravděpodobně pochází z názvu pekařství Frisbie Pie Company of Bridgeport, Connecticut. Jejich kulaté plechy na koláče totiž využívali studenti při svých hrátkách, kdy s nimi házeli podobně jako s dnešními disky. To bylo ve 40. – 50. letech 20. století. Pak už zbýval jen krůček k tomu, aby se v roce 1955 rozjela první sériová výroba disků z plastu. Frisbee byla původně obchodní značka amerického výrobce Wham-O, která si fribee nechala patentovat a uvedla ho na trh, avšak tento název postupem času zobecněl a dnes pod ním známe jakýkoliv létající talíř.

Prvními opravdovými dogfrisbee legendami byli Američan Alex Stein a jeho whippet Ashley. Alex byl velmi zkušeným frisbee hráčem a když si v roce 1971 Ashleyho pořídil, všiml si záhy, že i jeho pejsek je naprosto unešen disky. A tak neváhal a začal s ním také trénovat. Jejich umění vyvolalo senzaci roku 1974 na baseballovém utkání mezi Dodgers a Reds v Los Angeles, kdy během přestávky Alex s Ashleym vlítli na hřiště a předvedli 8minutovou sestavu (dnes docela sci-fi při představě, že běžná sestava trvá 2 minuty…). Všichni byli jejich výkonem natolik ohromeni, že ani ochranka stadionu nezasáhla a Alexe zatkla až po odehrání celé show. Bohužel Ashley ho nemohl následovat a ztratil se. Nešťastný Alex ho našel až po třech dnech díky výzvě v rozhlase a televizi.

Alex s Ashleym se stali doslova přes noc legendami. Společně vyhráli první tři MS v dogrisbee, stali se tváří titulních stránek mnoha časopisů, Ashley dokonce ztvárnil hlavní roli v dokumentu, který byl nominován na Oscara. Je mu věnováno celé muzeum a v Connecticutu je zmrzlinářství Ashley´s Ice Cream, kde vám naservírují zmrzlinu na frisbee disku. Dogfrisbee hrál Ashley až do svých 13 let, zemřel ve věku 14 let a o jeho smrti informovala téměř všechna média v USA. Dnes je po něm pojmenován nejprestižnější podnik dogfrisbee – The Ahsley Whippet Invitational.

DOGFRISBEE U NÁS

Dogrisbee v České republice je velmi mladé, avšak už dnes patří naše týmy mezi světovou špičku. První setkání všech dogrisbee nadšenců inicioval Jakub Štýbr a v roce 2006 se také zasloužil o založení Disc Dog Clubu České republiky, který zastřešuje tento sport u nás a podílí se na propagaci a organizaci závodů a seminářů. V roce 2008 se u nás poprvé konalo Mistrovství Evropy v dogfrisbee. V porovnání  s ostatními sporty se dogfrisbee věnuje malé množství týmů, nicméně jejich úroveň a technika se zdokonalují závratnou rychlostí a uspět v tvrdé konkurenci se pomalu ale jistě stává výsadou těch nejlepších z nejlepších.

PRAVIDLA

V Evropě není dogfrisbee zastřešeno žádnou jednotnou organizací, a tak se běžně závodí podle pravidel tří amerických organizací: USDDN, UFO a Skyhoundz. Rozlišujeme v něm několik disciplín, které můžeme rozdělit do dvou základních kategorií – distanční disciplíny (distančky, hraje se na vzdálenost) a freestyle.

Do distančních disciplín spadají:

– the Quadruped: Je to vyřazovací disciplína v hodech do dálky a také jediná disciplína, kde závodí zvlášť muži a ženy. Soutěžící nejdřív absolvují jeden hod bez psa a podle dosaženého výsledku jsou rozřazeni do 4 skupin. Každý tým pak má 3 pokusy na co nejdelší chycený hod. Tým s nejhorším výsledkem vypadává a postupuje se dál stejným způsobem, dokud z každé skupiny nevzejde jeden tým. První týmy ve skupině se pak utkají mezi sebou stejným způsobem.

– TimeTrial: Tým startuje ze startovní lajny a v co nejkratším čase musí dvakrát chytit a přinést disk za hranicí 20 yardů.

– DogDartbee: Kdo umí anglicky, hned ví, o co jde. Dartbee jsou totiž šipky. Na hřišti je ve vzdálenosti 20 yardů od startovní čáry vyznačen střed terče, který se skládá ze 4 kružnic. Středová kružnice má průměr 0,5m (10bodů), druhá 2,5m (30bodů), třetí 4,5m (50bodů) a vnější 6,5m (100bodů). Psovod se snaží hodit disk co nejblíže středu terče a úkolem pejska je hozený disk chytit. Hodnotí se dopad předních nohou psa. Pokud dopadne každou nohou do jiné zóny, počítá se zóna s nižším bodovým ziskem. Výjimku tvoří středová zóna, kam stačí, když pes dopadne jen jednou nohou. Každý tým odhází tři kola po třech hodech, dosažené body se sčítají a osm nejlepších týmů postupuje do semifinále. Zde se postupuje stejně a ve finále pak bojují o vítězství 4 nejlepší týmy ze semifinále.

– (Super) Pro Toss & Fetch: Hřiště je rozděleno na pět zón směrem od startovací lajny. Za chycený disk v 1. zóně (0-10 yeardů) nezíská tým žádný bod. Za chycený disk ve 2. zóně (10-20yardů) získá tým 1bod, ve 3. zóně (20-30yardů) 2 body, ve 4. zóně (30-40yardů) 3 body a za hod delší než 40 yardů 4 body. U Super minidistance středem hřiště napříč zónami pak vede bonusová zóna široká 5yardů, která začíná na 10 a končí na 50 yardech. Pokud pes chytí disk v této zóně, připočítává se týmu navíc 0,5bodu. Dalších 0,5 bodu získává tým za chycení disku ve výskoku. Na získání co nejvyššího počtu bodů má tým 90 sekund a do konečného výsledku se započítává pět nejlepších hodů. Max. dosažených bodů je tedy 25.

Ve všech distančkách platí pouze pokus, kdy je disk chycený ze vzduchu.

Freestyle

Freestyle je divácky nejzábavnější disciplínou a klade také nejvyšší nároky jak na psa, tak na lidskou část týmu. Pravidla freestylu se liší mezi jednotlivými organizacemi, u nás se nejčastěji posuzuje dle pravidel USDDN, kdy má tým k dispozici max. 10 disků (a všechny disky musí být stejného typu, typy povolených disků stanoví přímo pravidla) a na jím zvolenou libovolnou hudební skladbu musí předvést dvouminutovou sestavu.

Soutěžící si může vybrat, ze které strany hřiště sestavu začne. Čas se počítá od momentu prvního vyhození disku. Sestavu hodnotí celkem 4 rozhodčí. První posuzuje psa (a jeho Prey Drive=motivaci, Retrieval=aport, Athleticism=fyzickou dovednost a Grip=chycení), druhý hráče (a jeho Field Presentation=využití plochy hřiště, Release Diversity=rozmanitost hodů, Disc Management=organizaci disků a Rhythmic Team=propojení triků), třetí tým jako takový (sestava musí obsahovat dva různé overy, dva různé vaulty, Multiple, Dog Catch, Team Movement=společný pohyb, míjení a cik-cak – více v pravidlech) a čtvrtý úspěšnost týmu (Počet chycených/počet hozených disků x 10). Každý rozhodčí může týmu udělit max. 10 bodů, tzn. že max. dosažitelné skóre týmu je tedy 40. Body rozhodčí udělují s přesností na setiny. Body pak budou týmu strženy za vyvenčení psa na ploše a za případnéohrožení zdraví psa (pády, nepřirozené zkroucení těla psa a špatné dopady). Pokud tým obdrží šest a více trestných bodů během jednodenní soutěže, je diskvalifikován.

Říkáte si „bezva, blbinky nás baví, tak se dáme na freestyle“? Bohužel vás musím zklamat. Freestyle totiž  na závodech nikdy neuvidíte jako samostatnou disciplínu. Celá soutěž „frisbee“ sestává ze dvou kol freestylu a jednoho kola Toss & Fetch (stejné jako Super Pro Toss & Fetch, pouze chybí středová zóna). Poměr freestyle : Toss & Fetch = 80:20, proto počet bodů za každé kolo freestylu se násobí koef. 1,5. Všechny body se posléze sečtou.

Freestyle jako disciplína je hodnocena velmi individuálně, výkony bývají velmi vyrovnané, a tak se velmi často stává, že o vítězi celé soutěže rozhodne právě minidistance. Nejvyšší čas trénovat dlouhé hody. 🙂

Ve freestylu lze soutěžit v kategoriích štěňata (3 – 10 měsíců), Youngsters (mladí psi od 10 do 18měs.), Starters (začátečníci od 18měs.) a Open (závodníci od 18měs.). Nutno podotknout, že v ČR kategorie štěňat zatím neexistuje a i od kategorie mladých psů bylo postupně upuštěno. Velká škoda, ale snad se jich v budoucnu dočkáme…

BEZPEČÍ PSA PŘEDEVŠÍM!!!

Dogfrisbee je sport velmi náročný na fyzickou přípravu a kondici psa. Nepodceňujte zdraví svého miláčka a dodržujte několik zásad proto, abyste si talířů užívali co možná nejdéle.

Alfou i omegou tohoto sportu jsou bezpečné hody psovoda, pejsek je většinou talent od přírody a páneček je tím slabým článkem. 🙂 Házejte, házejte a zase házejte! Není nic smutnějšího než pohled na ambiciozního páníčka, který pejskovi naháže spoustu nechytitelných hodů a pejsek se může přetrhnout, aby to vše zvládnul, a pak ještě slyšíte, jak je ten pes „úplně blbej“… Nejen že pak může dojít k ošklivým pádům, ale pejskovi to také může pěkně vzít chuť do práce…

Před i po cvičení vždy psa protáhněte (stačí svižná procházka v délce 10 minut), vhodné je také s pejskem udělat pár triků z dogdancingu (které se mimochodem ve freestylu hodí), např. otočky, slalom mezi nohama, nízké skoky, atd. Před tréninkem nebo závodem vždy psa pořádně vyvenčete! No a kromě toho všeho můžete do života vašeho aktivního psa zařadit i další činnosti, které mu pomohou zvýšit fyzickou kondici: běh (na volno i v tahu), plavání, dogfitness, cvičení na balančních míčích a spoustu dalších. Čím více toho budete s pejskem trénovat a čím více toho nahážete bez něj, tím lépe půjdete do soutěže připraveni. Ve frisbee platí obzvlášť příslovečné „těžce na cvičišti, lehce na bojišti“…

JAKÝ PES JE VHODNÝ PRO DOGFRISBEE?

Každý, který nemá zdravotní problémy a baví ho disky chytat. V dogfrisbee padají jakékoliv rasové, výškové či výkonností předsudky. Na závodech vídáme všelijaká plemena, od boxera až po velškorgiho. Na internetu je také ke shlédnutí video, kde frisbee hraje i pes se třema nohama. Takže hlavní je chuť hrát si a ochota spolupracovat s pánem.

Ať už máte mini nebo maxi psa, není důvod, proč s ním dogfrisbee nezkusit. Jediným omezením u hodně malých psů jsou dlouhé hody (většinou jsou málokdy schopni chytit disk za hranicí 40 yardů) a u velkých psů je to naopak obratnost a delší brzdná dráha, díky své váze jsou náchylnější k úrazům. Naštěstí se dá sestava uzpůsobit psovi na míru a nikdo vás nenutí zařazovat do ní triky, které váš pes nezvládne. Důležité je hrát s rozumem a hru si především užít! Frisbee je také skvělá aktivita, jak jednoduše unavit psa, aniž byste se u toho zadýchali vy. Stačí vzít disk na procházku a pořádně psékovi provětrat kožich. No a protože se nacházíme na webu věnovaném ausíkům, vězte, že většina ausíků se pro dogfrisbee narodila. Jejich obratnost, kostra i schopnost vyskočit do závratných výšek je přímo předurčují pro tento sport. Tak neváhejte a zkuste to!

JAKÝ DISK POŘÍDIT? JE POTŘEBA NĚCO DALŠÍHO?

Disků je dnes na trhu nepřeberné množství a začátečník se v nich může lehce ztrácet. Pokud si chcete s pejskem jen tak házet na procházkách, stačí si koupit třeba i látkový nebo gumový disk, důležité je akorát, aby to byl disk bezpečný pro psy, jelikož ty jsou vyrobeny z materiálů, které se nelámou a při skousnutí tak nezpůsobí psovi zranění. Bezpečný disk poznáte tak, že se dá ohnout napůl a můžete na něj klidně dupnout, aniž by se zlomil.

Pokud se chcete dogfrisbee věnovat trochu víc, dříve či později se dopracujete k diskům soutěžním. Ty mají ideální letové vlastnosti, dají se s nimi hodit daleké hody a jsou bezpečné pro psy. Ten pravý disk pro vás objevíte až časem, po několika trénincích. Někteří psi si vystačí se základními disky (např. Air od fa. Hero, Fastback od Wham-O, průměr 220-235mm, váha cca. 100g), někteří mají razantnější stisk a pro ty jsou pak vhodné odolné disky (Eurablend od Wham-O, Superhero od Hero, Jawz od Hyperflite a další). Ty jsou vyrobeny z pružného odolného materiálu, jejich nevýhodou je však vyšší hmotnost, takže se s nimi hůř hází. Na druhou stranu odolné disky jsou těžší a létají proto dál, nejsou tedy povoleny v distančních disciplínách (Quadruped). Mezistupeň mezi základními a odolnými disky pak tvoří Hero Xtra, pro citlivější psy je určen měkký disk Sofflite, pro malé psy se také vyrábějí disky Sonic o průměru 215mm a na závodech mají povoleno startovat s jakýmkoliv bezpečným diskem, i kdyby to byl disk pro štěňata. Každému vyhovuje něco jiného a výše popsaný seznam disků zdaleka není kompletní. Vyzkoušejte, půjčte si disky od někoho, kdo dogfrisbee dělá, a pak se rozhodněte, které vám budou vyhovovat nejvíc. Já osobně vyzkoušela už devět typů disků a až nyní vím, co je pro nás to pravé. 🙂

Co se týká barvy disku, pak je vhodné myslet na to, že pejsek vnímá velmi dobře kontrasty. Je tedy vhodné vybírat takovou barvu disků, která nebude splývat s pozadím, i když ani to není podmínkou. Myslete také na to, že na poli v trávě se vám bude velmi těžko hledat zelený nebo hnědý disk. Věřte mi, mám vyzkoušeno půlhodinové hledání jednoho disku. 🙂

Ani sebelepší a sebedražší disk nevydrží všechno. Jeho životnost závisí na použitém materiálu a síle a razanci stisku vašeho psa. Jsou psi, kterým vystačí klasický disk na celý rok, jiní ho zničí po pár hodech. Je tedy nutné disky pravidelně kontrolovat, opravit a případně velmi poškozené disky vyhodit, jelikož mohou psovi rozříznout tlamu, poranit jazyk, dásně nebo koutky. Disky musí být vždy hladké, bez ostrlých výčnělků a větších prasklin! Prasklou hranu disku nelze opravit, disk by měl putovat do koše. Ostré výčnělky od zubů lze ale opravit smirkovým papírem (lepší  je ten na železo) nebo zatavit nad plamenem svíčky.

Při nácviku odrazů psa od vašeho těla, tzv. vaultů, se používají speciální vaultovací vesty a bandáže. Jsou vyrobeny z neoprenu, neomezují vás v pohybu a zároveň vás uchrání před poškrábáním a modřinami. Nekloužou, takže jsou bezpečné pro odraz psa. Jejich využití určitě nepodceňujte. Sem tam určitě odraz vydržíte, někteří psi jsou jemnější a jejich majitelům nezbývá než závidět. Ovšem často se stává, že páník nevědomky v očekávání silného odrazu uhne tělem a může tak psa zmást a znejistit.

JAK SE NAUČIT HÁZET?

Špatně provedené hody jsou často kamenem úrazu většiny týmů. Spoustu lidí házení tolik nebaví jako hra se psem, bezpečné hody jsou však pro dogrisbee alfou a omegou. Většina tréninků by tedy měla být zaměřena právě na ně. Na internetu a v jediné zatím dostupné knížce o dogfrisbee u nás (Dogfrisbee od Yvony Andrové a Veroniky Urbáškové) se dočtete, jak na ně, na Youtube také najdete stovky videí, ve kterých se dozvíte, jak disk správně držet a hodit. Učit se z videa nebo knížky je ale dost obtížné, navíc riskujete, že se něco naučíte špatně a pak to budete horko těžko odbourávat. Vřele proto doporučujeme vyrazit na seminář dogfrisbee nebo požádat někoho, kdo už se dogfrisbee věnuje, aby vám hody a jejich provedení ukázal. Čím víc toho naházíte  bez psa, tím si později užijete o to víc zábavy a hlavně nebudete pejska zbytečně trápit, jelikož špatně hozený disk nejen že je pro psa těžko chytitelný, ale také způsobuje špatné dopady, které jsou pro něj nebezpečné.

Nechte si poradit od někoho zkušeného, jak disky házet. Typů uchopení a hodu disků je nepřeberné množství a neustále se objevují další a další. Přitom není nezbytně nutné umět všechny hody. I špičkové týmy na světové úrovni při sestavě většinou nepoužívají víc jak pět různých úchopů disku.

KDY A JAK ZAČÍT?

Začít s přípravou na dogfrisbee můžete už u malého štěněte. Samozřejmě že mu hned nebudete házet disky, ale můžete ho naučit si s nimi hrát, přetahovat se o ně, naučit ho s diskem vás následovat, dokonce můžete mimíska naučit disk brát do tlamky a zase pouštět, když si to přejete. Důležité je vše učit formou hry, pejska správně motivovat, nechávat ho vyhrát. Samozřejmě ho nenecháváme si s diskem hrát o samotě, ani ho žvýkat nebo ničit, musí se naučit, že s disky je sranda jenom když je máte vy. Pak můžeme pejskovi disky začít kutálet po zemi (tento hod se jmenuje roller) a vzdálenost postupně prodlužujeme. Rollery jsou obecně pro psy velmi zábavné, akorát nejsou moc vhodné pro hodně zbrklé a velké psy, jelikož ty u nich mohou dělat kotrmelce a zranit se.

Postupně, když je pejsek o něco starší, můžeme mu začít disky pomalu házet, nejprve ho naučíme chytat je tzv. z ruky („hod“ se jmenuje take), přičemž ho nenecháme ještě skákat a disky v ruce držíme v úrovni jeho tlamy. Jakmile se pejsek naučí disky chytat z ruky, můžeme měnit polohy ruky, nechat pejska při chytání lézt přes nohy, probíhat mezi nohama, opřít se o ruku apod. Pejsek se tak učí, že při dogfrisbee se vás může dotýkat, může po vás lézt, opřít se nebo vyskočit. Pak disky můžeme začít házet, nejdřív jen na pár centimetrů a pořád v úrovni tlamy. Časem pak hody prodlužujeme a jak pejsek roste, můžeme je začít házet dál a výš. Prokládáme je poslušností nebo zábavnými triky, především u hodně motivovaných psů je to dobrý způsob, jak je naučit, že musejí něco udělat, než disk dostanou. Každý má názor  na skákání psa různý, někdo se skoky začíná až po roce, někdo to nijak neřeší. Já osobně jsem nízké hody dělala cca. od 6.-7. měsíce věku a postupně jsem přidávala na vzdálenosti a výšce. Nejsem zastáncem toho se psem nic nedělat a pak mu najednou začít házet disky, aniž by pes tušil, o co „lítá“. Někteří psi disky přirozeně chytají a přinášejí , aniž bychom je museli cokoliv učit, u některých to jde pomaleji, ale každý pes se dogfrisbee naučí, když budete chtít a budete ho správně motivovat.