Z dalších výstav už jsme ale jezdili pouze s VD a já začala uvažovat, jestli ty výstavy pro nás vůbec mají nějakou cenu, jestli nezačneme jezdit jen tak na čumendu.

Na táboře v Josefově r.2006 mi bylo doporučeno, aby mi Chieetku vystavoval někdo jiný, protože se mnou to nemělo opravdu cenu. Dogina pořádně nestála, tvářila se příšerně a já se ani nedivím, že nikoho nikdy nezaujala.

Ten podzim na klubové výstavě v Bojnicích nám ju poprvé vystavila Verča Michalisková a najednou jsme získali V2 res. CAC a pak na podzimním Brnu jsem Chieetku podstrčila Ivči Rusínové a najednou to šlo a domů jsme se vraceli s výbornou.

Holky jste šikulky a moc děkujeme!!!

Jenže co dál??? Pořád někoho prosit o pomoc nebylo řešení, takže se z našeho stálého doprovodu – manžela Luďka stal „mladý vystavovatel“

Musím přiznat, že od té doby jsme se domů s VD vrátili snad jen jednou, takže tu najednou zase byla motivace a my jezdili po výstavách dál.

Jen já si toho už moc neužívala, celý den na výstavě jsem hlídala Chieetku a když měla jít na kruh, tak jsem ji předala Luďovi a šla jsem se schovat, aby mě hledala. Takže od těch dob jsem ji na kruhu pořádně ani neviděla a vyfotit tu moji dvojku, abych Chiietou nebyla spatřena bylo nad moje síly.

Luděk to s Chieetkou ale zvládali dobře a na to, že jsem měla v plánu jet na 1-2 výstavy si myslím, že jsem jich objeli celkem dost a úspěšně.

Naší největší radostí bylo získání šampiona Slovenska v srpnu 2007, který byl takovou krásnou tečkou za naší výstavní kariérou.

Rádi se na výstavy přijdeme podívat, ať už s Chieetkou nebo bez ní, protože jsme tam poznali spoustu příjemných, ochotných a přátelských lidí se kterýma se velice rádi zase uvidíme.

Všem těmto lidem ze srdce přejeme hodně úspěchů!