Náš druhý tábor následoval hned po Potštejně a jeli jsme směr Podhradí nad Dyjí.
Tábor se tam konal 1. rok a pořádala ho Mirka Marcišinová a Mirek Valentin.
Vzhledem k tomu, že jsem s nima na tábor chtěla jet loni, ale termínově se to kryje s Josefovem, tak jsem nejela. Letos jsem mu ale dala přednost a určitě toho nelituju.

Hned po příjezdu jsem byla z okolí a prostředí, kde se tábor konal maximálně nadšená.
Krásně upravenej plac na cvičení, přední část lemovaly chatky, kde část účastníků byla ubytována. Ostatní bydleli v hlavní budově, která měla pěkné prostorné pokoje. Dole byla restaurace, kde jsme trávili rádi svůj čas. Za hlavní budovou se nacházelo parkoviště, pár chatiček a odkládačky pro psy. Kolem cvičáku tekl potok, takže pesani se mohli jít ochladit a všude kolem byl les a kopce. Prostě krása!

Všichni táborníci byli rozděleni do skupinek, ve kterých chodili na poslušnost a jezdili na stopy.
Individuální výcvik taky nebyl po domluvě žádný problém.

Stopy a obranu měl na starosti Mirek Valentin. Přesné časy jako v Potštejně tu dány nebyly, ale i tak to fungovalo a psi měli čas odpočívat.

Poslušnost byla Mirčina parketa. Ona je prostě kouzelnice a kdo se drží jejich rad, tak má zaručený úspěch. Jen škoda, že i když to vím, tak se toho moc nedržím. Po pravdě jsem získala zase novou motivaci a chuť do cvičení, takže doufám, že to během podzimu a zimy všechno nějak doladím.

Na tomto táboře jsem totiž konečně vytáhla Argentíka i na poslušnost. Jo, byl to trochu boj, ale po takové době nicnedělání se nedalo nic jinýho ani čekat.
Chieetka tu s náma nebyla. Po prvním táboře jsem ju nechala doma odpočívat.

Obrany bývaly večer s Mirkem a pořadí psů bylo daný, takže to pěkně odsýpalo.

Na táboře se sešla úplná všehochuť psů. Takže člověk měl možnost vidět, jak se dá cvičit s př. voříškem, boxerem, ovčákem, howawartem, briardem, dobrmanem, novofundlaňanem, vlkodavem atd. Prostě paráda!

Okolí Podhradí úplně vybízelo k nějakému výletu. S Luděm, který celý týden v mé nepřítomnotsti poctivě hlídat Sašku s Bertíkem, jsme vyrazili na hrad Corštejn, Bítov a do Vranova na zmrzku. Prostě jsme si to krásně užívali a vzhledem k tomu, že v celým areálu jsme neměli ani signál, tak to byl i týden bez telefonu.

Jinak nesmím zapomenout zmínit místní stravu. Tak výborný jídlo co jsme měli tu, to jsem ještě nikdy nikde nezažila. Měli jsme plnou penzi a nebylo jedinýho jídla, které by nás zklamalo. S chutí jedla i naše Saška, která nás překvapila hned první den, kdy talíř doslova vylízala. No a za zmínku stojí i její první snídaně formou švédského stolu, kdy dorazila k švédskému stolu, rozhlídla se a udiveně řekla: „Nemůžu papat, nemám tady židlu!“

Na závěr tábora byly uspořádány zkoušky.
Jak já to námám rada zkouškovat po táboře, natož po dvou po sobě a ejhle….. Hned první den mi bylo Mirkou oznámeno, že v pátek jdu na zkoušku, a když to řekla Mirka, tak to platí. Jí se v tomto oponovat moc nedá a ani jsem se moc nesnažila.
Takže v pátek jsem s Argentíkem nastoupila ke zkoušce ZM a byla jsem moc ráda, když jsme zkoušku složili. Historie se opakuje, nebýt Mirky, tak se nedokopu snad nikdy nikam. Patří jí velký dík, fakt jsem ráda, že ju mám !!!:-)

Tomuto táboru nemám co vytknout, nebo alespoň teď si nevybavuju nic tak zásadního, co by mi vadilo.

Závěrem tedy jen velký dík za tento tábor a příští rok to snad vyjde a my zase rádi dojedeme!