Josefov 2008

Letos jsme se opět zúčastnili výcvikového tábora v Josefově, který jsem tentokrát nepojala jako výcvikový v tom pravým slova smyslu. Důvodů jsem měla hned několik…. První byl neoprášená Chieetka po štěňatech, pak čerstvě čtyřměsíční Argentík, kterýho jsem hned nechtěla mučit a další drobnost bylo i moje pokročilejší těhotenství.

Já osobně jsem se vydala mezi prima partu lidí, Chieetku jsem vzala maličko oprášit a Argentíka rozkoukat. Možná právě proto teď nebudou moje řádky jen plné chvály a nadšení, bude to prostě takové poohlídnutí zpět a kritice za ně se nebráním. Tábor jsem si užila výborně, i když si mě mnozí asi zapamatují jako věčně brblající, nebo střeleně pobíhající osobu. Chieetku jsem brávala každý den cvičit, ale protože na nás nějak ve skupinkách nezbylo místo, já se tam ani nějak zvlášť necpala, tak mi to tak i vyhovovalo. Chieetka cvičila s chutí, já si s ní u cvičení pěkně pohrála a postupně jsem jí oživovala to co potřebovala. Moc dlouho jsem se s ní na place nezdržovala, tak jsem tam ani nikomu nepřekážela.
Argetník byl na poslušnosti taky párkrát. 2x ho vzal Luďa, ale tam jsem dost protestovala, neboť se mi nelíbilo, že čerstvě čtyřměsíční štěně bylo ¾ hod. na place. Luďa si to prostě neuvědomil a já se ozvala, takže hned byl první problém na světě. Vše se ale v klidu vyřešilo a Luďa pak stejně musel odjet domů, tak vzal domů i Argetníka, aby si trochu odpočinul a pochlubil se doma ostatním, co všechno prožil. Další den jsem ho ale dovezla zpět a brávala jsem ho na plac hned ráno, kde jsme si hráli s balónkem. Argento se na něj učil reagovat a já s ním vůbec zacházet, protože v tomto směru zkušenosti opravdu nemám.

Stopy jsem letos bojkotovala. Ráno jsem sice vstávala brzo, ale vzhledem k tomu, že Chieetka na stopách dlouho nebyla, prcek vůbec a u nás teď terény nejsou (což se po žních změní), tak jsem na stopu ani nejezdila. Po pravdě vysvětlovat Argentovi stopu a být u něj věčně zvohlá by mi přes moje narostlé břicho šlo o něco hůř a hlavně bych se zbytečně unavovala hned z rána. Takže před stopama jsem dala přednost být v 6 hod. Na place, pocvičila jsem si, nikomu jsme nezavazeli, počasí bylo ideální a prostě pohodička. I přes tuto snahu jsem si vyslechla, že si ani neumím představit co to je vstávat ráno na šestou. No jo, my lenoši 

Obrany, tak ty letos byly taky dobrý. První dny mi vzal Chieetku na obranu Luďa, když odjel, tak mi ji šel podržet Fratnišek a pak jsme pár obran vynechaly, protože bylo už šero. Venku bylo dost teplo, tak se začínalo kousat později, prvně šli prcci a postupně se to střidalo, takže to jsem vynechala… Jednou jsem si ju vzala na kruhovku sama, ale to figurant vyvalil oči a posílal mě pryč. Já se ale nedala, tak se mnou vypekl jinak. Vzal rukáv, proběhl se tam a zpět, dal Chieetce kousnout a poslal nás do kotce. Přiznávám, že v tomto byl rozumnej 
Víc kousání už jsem letos s Chieetkou neabsolvovala, taky jsem v týdnu byla i doma a pak ve čtvrtek jsem ji odvezla. Domů jsem stejně musela a nemělo cenu ji nechávat v Josefově, když na pátek byly domluvený zkoušky a ona by chudina byla celý den zavřená. Takto byla v klídku doma. Jinak Argentík byl taky na obranách. Moc se mu ta „hra“ líbila, štěkal jak blázen a nakonec si už odnášel i kůžičku, kterou si ukořistil od figuranta. Udělal mi radost.

Na závěr tábora byly zkoušky. Netajím se tím, že si myslím, že ukončovat tábor zkouškama je blbost. Celý týden pesani dělají, učí se, snaží se a pak by si zaslužili alespoň týden volna, pak lehký zopakování a následně zkoušku.
Po týdnu na táboře byli všichni psi i pánečci unavení a na zkouškách nepodávají takový výkony co předvádí celý týden. Ba naopak, všichni jsou nervózní, přenáší to na psa a po tom náročným týdnu si to to zvíře nezaslouží.
Já stále říkám, že doga cvičit umí a je potřeba to někde ukázat, ale za každou cenu to lámat všechno během jednoho týdne se mi nelíbí. Každý z nás si ale musí zvážit sám, jestli na tu zkoušku jít či nejít a nebýt pak nešťastný, co pes zase neudělal, nebo co jsme mu zase zkazili.

Na organizaci tábora nemůžu říct špatného nic. Jožka měl jako tradičně vše zařízeno, měl domluvený výcvikáře, doprovodný programy a samotný výcvik přizpůsoboval počasí.

Jídlo v místní hospůdce, kde čepují i famózní Budvárek bylo výborné, takže i tam patří mé dík!

No a skoro závěr patří Anežce, která se o všechny během dne stará. Snídaně, svačinky, večeře, pivko, vínko, kávičku, vodu……., všechno všem nachystá, je trpělivá, milá a velice ochotná.
Nikdo proti ní nemůže říct vůbec nic špatného, každý ji právem chválí a právě teď je čas na to, aby se každý z účastníků nad sebou hluboce zamyslel.
Myslíte si, že je nutný, aby Anežka za to všechno co pro nás dělá byla i naše služka??? Ať se na mě nikdo nezlobí, ale každý si pro kafe, pivo, jídlo….zajít umí, ale odnést prázdnej hrnek, talíř či vyhodit prázdnou petku umí jen málokdo. Málokomu ráno docvaklo, že na stole není místo ani na hrnek s čajem. Opravdu si myslíte, že všechny ty prázdný hrnky, skleničky, petky, plný popelníky mají nožička a odcupitají samy? Proč toto všechno tady píšu? Odpověď je jednoduchá, chtěla bych všechny na tyto nedostatky z jejich strany upozornit, chtěla bych vám všem říct, že poděkovat je krásný a slušný, ale ulehčit člověku práci a z tak báječného člověka jako je Anežka nedělat otroka, to je pro mnohý nad lidské síly. Proto bych byla ráda, kdyby se každý z vás nad sebou zamyslel a tyto věty si vzal trošičku k srdci a budu věřit, že to pomůže a další roky to s náma bude mít Anežka lehčí.

Jinak děkuji všem novým i „starým“ účastníkům tábora za jejich účast a chuť k cvičení!
Budu se těšit, že se příští rok všichni zase potkáme a rádi mezi námi uvidíme i další blázny a příznivce německé dogy.
Bylo mi s váma fajn!
Veřejnou diskuzi o mém povídání prosím směřujte po 20.00 hod.  )

Všechny fotografie jsem si vypůjčila od táborových fotografů. Moc za ně děkuju!